Podle encyklopedie o domácí architektuře „Elements of Style“ neměla ještě v roce 1625 většina evropských domů dřevěné podlahy. Ve většině z nich tvořila podlahu udusaná hlína. Návštěvy si proto před vstupem do domu museli otřít boty o rohožku, aby tuto přírodní podlahu nezamokřili nebo na ni nenanesli prach. Ve druhém patře, pokud si je majitel domu mohl dovolit, tvořily podlahu široká dubová nebo jilmová prkna položená přes stropní trámy.
Teprve v období baroka (1625–1714 ) začaly být dřevěné podlahy elegantní. Začalo to francouzskými parketami a intarzovanými podlahami. Z různě barevných ručně vyřezávaných kousků tvrdého dřeva se vytvářely zdánlivě trojrozměrné obrazce. Pak bylo dřevo obroušeno, osmirkováno, namořeno a naleštěno. Takové podlahy byly k vidění pouze v nejbohatších domech a královských palácích. Příslušníci kupecké třídy se někdy snažili tyto podlahy napodobit tak, že si na prkennou podlahu namalovali různé vzory. Dodnes se ale těchto podlah dochovalo jen málo.
Díky hojnosti dřeva v Severní Americe prkenné podlahy zobecněly ve většině domů koloniální éry (1607–1780). Konečně se noví Američané zbavili hliněných podlah a mohli si užívat odolnost a teplo, které poskytují dřevěné podlahy.
Tyto podlahy se nebrousily ani nelakovaly. Vyráběly se z pomalu rostoucí borovice, kterou dohladka vyleštily nohy mnoha generací osadníků.
Na začátku 19. století se objevují více vzorů parketových podlah, ale opět jen v těch nejbohatších domech. Prkenné dřevěné podlahy byly i nadále normou. Někdy se natíraly barvou a v lepších domech se spojovaly pomocí pera a drážky. Ve skromnějších domech měly prkna nestejnou šířku a prostě se přibily na podlahové trámy. S příchodem pera a drážky bylo možné podlahy vyrovnat a potom teprve nabarvit. Truhlář si na tyč připevnil škrabku, nohou si prkna přišlápl a z okrajů prken oškrábal přebytečné dřevo. Nakonec se prkna ručně osmirkovala, namořila pryskyřicí a nakonec sluhové podlahu navoskovali a naleštili. Byla to náročná práce a platilo se za ni málo, ale bylo lepší mít pár dolarů než nic.
Dřevěné podlahy se v továrnách začaly vyrábět až ve viktoriánské éře (1840-1910), teprve až ke konci tohoto období. Katalog firmy E. L. Roberts z roku 1903 představuje „dřevěné koberce,“ které tvořily tenké proužky dřeva nalepené na silnou bavlněnou tkaninu. Tato podlaha se prodávala v rolích asi metr širokých a pokládala se tak, že se každé prkno přibilo k podlaze. Továrna navrhla mnoho vzorů, včetně parketových bordur. Hřebíčky se musely zatlouct a pak zamaskovat. Pak se celá podlaha osmirkovala ručním kartáčem na podlahy. Tvořil ho jedenáctikilogramový blok s přírodními štětinami vespod. K němu bylo připojená násada jako na koště. Pod tento kartáč se vložil smirkový papír a tlačil se pomocí kartáče po podlaze. Bylo to pomalé, ale účinné. Místo laku se používal čínský tonkový olej. Ten nebyl příliš trvanlivý a tak se podlahy ještě voskovaly a leštily kartáčem.
V reklamě na tyto podlahy se tvrdí, že „každý, kdo umí zacházet s pilou, kladívkem a štětcem zvládne tuto podlahu položit. I průměrně inteligentní sluha dokáže podlahu udržovat tak, aby vypadala jako nová. Ani mu to nedá moc práce.“ Jistě, proč ne, za deset centů za hodinu? Tyto podlahy byly nabízeny jako snadno namontovatelné a přitom stejně elegantní, jako časem prověřené evropské parkety. Dodnes jich ale vydrželo opravdu málo. Kvůli všem těm hřebíčkům byly podlahy brzy rozvrzané a samá tříska. V stejné době se také ve velkém vyráběly parkety z tvrdého dřeva s tloušťkou 1 cm, 1,25 cm a 2 cm za skvělou cenu 10, 15 a 20 centů, respektive, za jednu čtverečnou stopu (0,09 m2). Proč si většina lidí vybírala pouze centimetrové parkety, čímž ušetřili asi 80 dolarů za celý dům, to nám nejde do hlavy. Tento špatný výběr pak přešel i na další generace. Podlahy, které jsou ale vyrobeny z dvoucentimetrových parket, existují dodnes a dnešní generace je s láskou udržuje.
V edvardovské době (1901–1914 ) byly nejpopulárnější podlahovou krytinou prkna s perem a drážkou. Parketové vzory byly jen ozdobou po okrajích koberců (tenkrát byly koberce dražší než dřevěné podlahy). Na betonovou podlahu bylo možné přilepit dřevěnou pomocí téru jako lepidla. Některé z těchto podlah vydrželi dodnes. Dřevo se očistí od téru a položí se do moderní pryskyřice. Oblíbeným vzorem dřevěných podlah této doby byla rybí kost.
Ve dvacátých a třicátých letech 20. století se dřevěné podlahy dočkaly konkurence v podobě linolea a korku. Ty nabízely větší přizpůsobivost a lehčí údržbu. Toto moderní hnutí kladlo důraz na tvrdé a trvanlivé povrchy. Laky zlepšovaly tvrdost dřeva a byly vylepšeny přidáním alkydových pryskyřic. Ve třicátých letech byl polyuretanový lak ideální nevoskovou povrchovou úpravou dřevěných podlah. Proto i v moderní době bylo nejrozšířenější podlahovou krytinou dřevo. I tehdy byly koberce ode zdi ke zdi velice drahou záležitostí.
S koncem Druhé světové války přišel dramatický rozvoj výstavby rodinných domů, který byl paradoxně předzvěstí zániku dřevěných podlah. Do nových domů si veteráni mohli pořídit i koberce, vztahovala se na ně možnost půjčky. Ačkoli se domů stále pokládaly leštěné dřevěné podlahy, byly před nastěhováním nových majitelů zakryty kobercem ode zdi ke zdi. Když se pak pod koberce začala pokládat dřevotříska, na dřevěné podlahy se úplně zapomnělo. Celých 30 let (1950–1980) bojovaly firmy vyrábějící dřevěné podlahy o přežití. Některé z nich museli přejít na koberce, aby se vůbec uživily.
Právě v této době se toto odvětví snažilo bojovat s nízkými cenami syntetických koberců tím, že se snížila úroveň práce. Po celá léta se instalace čím dál víc zrychlovala a byla stále ledabylejší. Cena za pokládku parket se v sedmdesátých letech snížila z šesti na 4 centy na stopu čtvereční (0,09 m2). Dělníci se tak snažili položit alespoň 1000 stop podlahy denně, aby se mohli ve dvou podělit o 40 dolarů. Byla to většinou práce v bytových domech, kde se používal základní mozaikový vzor. Podlahy byly špatně položené a veřejnost o ně přestala stát. Parkety začaly být považovány za laciné a obyčejné.
Když jsem začínal se svou firmou, bral jsem 17 centů za osmirkování a přelakování jedné čtvereční stopy těchto podlah. K mému překvapení se našli i levnější dodavatelé. Ale kvalita jejich práce nebyla valná.
Hotové lakované podlahy připravené k pokládce už nějakou dobu existují. S úbytkem zručných podlahářů (a brusičů) začaly v 80. letech předpřipravené podlahy tvořit až polovinu všech nově položených podlah z tvrdého dřeva. Tyto podlahy měly za začátku ve spojení mezi prkny hlubokou drážku ve tvaru V. Zákazníci ale požadovali hladší povrch a tak se tato drážka zjemnila. Vím o několika velkých zakázkách, kde se tento typ podlahy použil. Po několika měsících se na okrajích objevily třísky a známí výrobci podlah byli zavaleni spory o záruku. Na začátku 90. let se tento problém objevil i u několika mých zakázek. Jediné, co jsem zákazníkovi mohl nabídnout, byla lítost a sada na opravu. Pokud defekty nebyly větší než na 5 procentech podlahové plochy, byla celá záruka zbytečná. Přinejlepším pokryla jen nákup nového materiálu, ale ne dražší a časově náročnější opravu.
Teď po deseti letech dominance v odvětví dřevěných podlah se mnoha výrobcům předpřipravených podlah podařilo zlepšit kontrolu kvality. Bohužel, někteří menší výrobci tak dlouho „ladili“ své frézy, že teď podlahová prkna jen těžko sesadíte dohromady. Ale všechny laky prošly velkým zlepšením. Leštidla s oxidem hlinitým vydrží mnohem déle než jakékoli jiné přípravky aplikované až na místě.
Já ale stejně pořád dávám přednost hladkému a teplému lesku až na místě sestavené dřevěné podlahy. Hrbolatý povrch předpřipravených podlah a jejich „deskovitý“ vzhled na mě nedělají dobrý dojem. Každé z prken v takové podlaze odráží světlo pod trochu jiným úhlem a podlaha pak vypadá dost nepřirozeně.
Já jsem ale předpojatý, udělejte si svůj vlastní názor.
